.... trochu humoru a poučení ....

Kapitoly:  1 a 2  3 a 4  5 a 6  7 a 8  9 a 10  11 a 12  13 a 14  15 a 16  17 a 18  19 a 20  21 a 22  23 a 24  25 a 26  27 a 28  29 a 30  31 a 32  33 a 34   35

a

Kopie  Anonymního  Rukopisu  Epigonské  Legendy

Torzo  Apokryfní  Hypertrofované   Atemporální  Literatury

ŠIFRA MISTRA VOKÁTA

aneb

LIPTÁKOVSKÉ ŠLÁPOTY

S E Z N A M   K A P I T O L

1. Jizva na tváři aneb Tajemný muž v nádražní restauraci
2. Volání severu aneb Kolik má člověk dědečků?
3. Jednopísmeňák aneb Té nebo Cé?
4. VTT aneb Velký timmermanovský třesk
5. Dřívko po dřívku aneb Rekonstrukce
6. Škola hrou aneb Nejsou malé role
7. Významné setkání aneb Timmerman a proletářská revoluce
8. Významné setkání číslo dvě aneb Mistr a filmová hvězda
9. Wasův běh? aneb Cha cha!
10. Obraz v zrcadle aneb Senzace za senzací
11. Souvislosti? aneb Otázky zůstávají
12. Ad fontes aneb Šifra Mistra Vokáta
13. Skandinávští legionáři aneb Páté kolo u vozu
14. Richterová štkala aneb Step by step
15. Neziskové organizace aneb Zahájení zahajování
16. Všestrannost aneb Zakladatelské mistrovství
17. Slova a slovíčka aneb Brána jazyků
18. Veršované deklamace aneb Divadelní bod
19. Madam Adam aneb Fruktisté versus aplaudisté
20. Konec zakladatelství v jižních Čechách aneb Záhadné zmizení v Kamenici nad Lipou
21. Oslava oslav aneb Zpívání na kůru
22. Rodinné záležitosti aneb Informace z Hlavního nádraží
23. Největší osobnost aneb Model časoprostoru
24. Věčnost a nekonečnost aneb Cimrman - Liptákov - Vokát
25. Loupež v knihovně aneb Záhada vzácného rukopisu
26. Čtěme bibli aneb Marek VIII, 34
27. Vlčí stopa aneb Poklad nalezen
28. Otázky a odpovědi aneb Věčná liptákovská šifra
29. Plastová taška aneb Liptákovské centrum světa
30. Liptákovský mistr věčně živý aneb Vokát s námi
31. Lidové zvyky aneb Stavění liptákovů
32. Pikantní konference aneb Čtyřprocentní menšina?
33. Homo politicus aneb Douchová by žasla
34. Ministr s portfejí aneb Lidi, nebuďte svině
35. LIPTÁKOVSKÝ HAVRAN  aneb  ŠIFRA BÁSNICKÁ

1.         JIZVA NA TVÁŘI   aneb   TAJEMNÝ MUŽ V NÁDRAŽNÍ RESTAURACI

Pro samotný začátek našeho příběhu se musíme vrátit na pražské nádraží císaře Františka Josefa. V době vypuknutí první světové války byla luxusní restaurace čtvrté cenové skupiny proslulým shromaždištěm českých intelektuálů. Ve čtvrtek v půl páté odpoledne se sem z nedaleké Fantovy kavárny hodlal přemístit muž vyšší vzpřímené postavy, neurčitého věku, s plnovousem barvy pepř a sůl. Hned na první pohled bylo na tomto nenápadném muži  nápadné, že v jinak bujném obličejovém porostu má zřetelnou nezarostlou lysinu v podobě velkého tiskacího písmene T. Potomek jednoho z očitých svědků oné události prohlásil doslova, že to byl chlap s divně vypelichanejma fousama.

            Vstup bylo nutno asi o deset minut odložit. V lokále bylo tak plno, že se sotva daly otevřít dveře. V Praze totiž vždycky byla koncentrace českých vzdělanců podstatně vyšší než v jiných městech monarchie. Nejdříve bylo nutno vynést tři silně rozviklané stoly a pět úplně nehybných opilců oslavujících zde svůj nástup do c.k. rakousko-uherské armády. Teprve potom mohl onen muž projít úzkou uličkou a zamířit k širokému stolu, na němž sice byl nejušmudlanější ubrus a v jehož blízkosti se leskla nejzaplivanější podlaha, u něhož se však tísnilo nejvíc hostů. Návštěvník, pro kterého zatím budeme používat pracovní označení Muž T., se vmáčkl do mezery mezi Josefa K. a menšího muže s knírem, který si neustále něco zapisoval na manžety, jež vždy po dvanácti minutách nenápadně vyměňoval.

(Teprve po definitivním rozpadu Rakousko-Uherska se ukázalo, že to byl jistý pan Šnajdr, který později, po vzniku samostatného Československa, začal používat vlastenecky znějící křestní jméno Břetislav, ačkoli se v době mocnářství podepisoval jako Bret. Je zajímavé, že tento Bret Schneider, když se bezpečně ujistil, že habsburská monarchie nenávratně patří historii, a kdy on sám už pobíral zasloužený důchod, vytahoval po večerech doma z prádelníku svoje staré manžety a při svitu petrolejky podle nich sestavoval seznamy kandidátů na spolupráci s bývalou c.k. tajnou policií bývalého mocnářství. Pikantní je, že na jednom z čelných míst seznamu dodaného panem Břetislavem Schneiderem figuroval jakožto držitel propůjčené hospody jistý Palivec, s krycím označením Sprosťák.)

            Muž T. usedl k velkému stolu, objednal si malou sodovku a jakmile se jeho zrak zadaptoval natolik, že mu husté tabákové ovzduší umožnilo vůbec něco zahlédnout, zahleděl se na tmavou stěnu, na níž se ve světlé skvrně po sejmutém obrazu vyjímaly nádherné parohy statného zvířete. Pod parohy seděl neméně statný piják jakéhosi podivného nápoje zvaného absint.

            Popravdě řečeno, Muže T. nezaujal ani tolik onen konzument, ale především parohy neznámého zvířete. Když uplatil pikolíka dvěma habsburgery a padesáti centy, dověděl se, že parohy nepatří ke standardnímu vybavení pohostinského zařízení, nýbrž jsou osobním vlastnictvím právě onoho pijáka. Majitel parohů prodal své čtyři třípatrové domy na Královských Vinohradech dvěma vdovám a za získanou částku si doživotně předplatil jedno místo v nádražní restauraci. Za zcela neseriózní je nutno považovat prameny, které tvrdí, že dotyčný prodal i přízemní domek na Vinohradech Císařských. To je samozřejmě naprostý nesmysl. Maximálně mohlo jít o menší dřevěnou boudu v Nuslích poblíž Botiče, tamními mileneckými párky laškovně nazývanou Botička.

            Od spolustolovníků se Muž T. dověděl, že vlastník parohů se jmenuje Švejda a že je potomkem člena mírových sborů, který se ke konci třicetileté války zapomněl pod Karlovým mostem. Ačkoli jinak neprojevoval žádné protičeské názory, celý rod se vytrvale už po několik století odmítal naučit kterémukoli slovanskému jazyku a setrvával u jakýchsi podivných -i když dost melodicky znějících- skřeků, jimiž reagoval na jakékoli české oslovení.

            Muž T. začal se Švejdou komunikovat ve znakové řeči. Nejdřív mu třemi prsty a dvěma cípy límečku převyprávěl čtyři košilaté anekdoty a podle ústních koutků odzírajícího se mu tak obratně podařilo zjistit, který z pěti dialektů znakové řeči je Švejdovi nejbližší. Pak už stačilo nasadit přímou otázku a Švejda zareagoval. Co tehdy Mužovi T. odpověděl, či přesněji „odukázal“, to se ani současné vědě zjistit nepodařilo. Faktem je, že Muž T. zřejmě byl s odpovědí spokojen. Ukázal Švejdovi ještě několik doplňovacích a zjišťovacích otázek a ten mu odukázal stejný počet uspokojovacích odpovědí. Vrcholem celého rozhovoru, tedy přesněji spíše „rozukazu“, bylo to, že Švejda, k velkému údivu spolustolovníků, dokonce pronesl svoje první slova toho dne. Z jeho hrdla se vydraly dvě stejné po sobě jdoucí slabiky, několikrát opakované. Řekl tehdy doslova: „Farfar“. A přitom mávl rukou. Muž T. bedlivě sledoval směr Švejdovy ruky a okamžitě ho přesně zaznamenal ve formě mírně zakřivené šipky na spodní stranu pocmrndaného stolu.

            Vzápětí sáhl Muž T. do svého tlumoku a vytáhl několik slovníků. Vyšel ze slovníku česko-německého a pak se přes italštinu, hebrejštinu a maďarštinu dostal k tehdy exotické angličtině. V maďarském slovníku vydaném v Pešti roku 1869 zjistil, že anglické slovo „far“ lze chápat jako ekvivalent českého výrazu „daleko“. Se slovníkem v ruce a s pocitem napětí ve vousaté tváři oslovil Švejdu druhou rukou ještě jednou, při současném ukázání na parohy. Švejda znovu odukázal a několikrát vyslovil stejné dvě slabiky, přičemž opět máchl rukou ve stejném směru.

            Teprve dodatečně se zjistilo, že jinak ani mávnout nemohl, neboť měl už svoje místo tak pevně vysezené a celé tělo ztuhlé, že byl schopen jen tří pohybů. Prvním si přitahoval půllitry s pivem, druhým lil pivo do hrdla a třetím vracel půllitry vypité na ex zpátky na stůl. Byl to právě tento třetí pohyb, který -když byl proveden rukou bez půllitru- přivedl Muže T. k závěru, že mu Švejda ukazuje přesný směr prapůvodu parohů. V této souvislosti je nutno si uvědomit, jak geniálním počinem od Muže T. bylo, že do nádražního salonu vkročil právě onoho dne, kdy Švejda výjimečně nepil pivo, ale onu podivnost. Muž T. vyjádřil Švejdovi znakovou řečí své díky, zaplatil za své tři sodovky i za své dva sousedy, nasadil si tlumok a vytratil se z restaurace. Na účtence, kterou nechal ležet na stole, byl hned pod výpočtem daně z přidané hodnoty vykreslen tento obrazec:

            Muž T., vyrazil ve směru šipky, kterou si pečlivě obkreslil z pocintaného hospodského stolu přesně podle štamgastova gesta. Vydal se na cestu tak, jak to pochopil ze Švejdova artikulovaného skřeku „far-far“, čili jak si tento pokyn přeložil „daleko-daleko“. A tak se dostal až do centra švédské vzdělanosti, do univerzitního města Uppsaly. Teprve později pochopil, že interpretace pomocí angličtiny byla mylná, ale díky genialitě Muže T. se ani tímto chybným výkladem nic nezměnilo na dosažení správného výsledku.

            Švejda totiž chtěl svému tazateli sdělit, že parohy, které mimochodem bývaly ozdobou hlavy statného severského losa, má po svých prapradědečcích. A protože dědeček se švédsky řekne farfar, vyslovil toto slovo několikrát za sebou.

2.         VOLÁNÍ SEVERU  aneb  KOLIK MÁ ČLOVĚK DĚDEČKŮ?

             Dva známí čeští komici v polovině dvacátého století ve své úspěšné hře Tvrďák bavili publikum rozvíjením dialogu, v němž každý z nich o sobě sděloval, že měl dva dědečky. Pak si uvědomili, že tohle platí o každém člověku, a tak došli k závěru, že dědečků je vlastně dvakrát víc než lidí.

            Jenže: Můžeme opravdu tvrdit, že každý z nás má či měl dva dědečky? Pokud jde o Čechy, Němce, Angličany a příslušníky mnoha dalších národů, pak je to pravda. Něco takového ovšem neplatí o Švédech. Na rozdíl od češtiny a řady jiných jazyků, kde u pojmenování dědeček a babička není jasné, jestli jde o otce a matku z otcovy, nebo z matčiny strany, švédština vyjadřuje tyto vztahy explicitně. Dědeček z otcovy strany je farfar, tedy doslova otcův otec, zatímco dědeček z matčiny strany se řekne morfar. Babička z otcovy strany je farmor, babička z matčiny strany je mormor, tedy matčina matka. Je to jako kdyby se česky říkalo táty táta, táty máma, mámy táta, mámy máma. A to platí nejen o prarodičích, ale i o praprarodičích a o všech dalších předcích, což lze graficky znázornit takto:

To znamená, že třeba farmors far je pradědeček, konkrétně otec otcovy matky, tedy jako bychom řekli táty mámy táta. U praprarodičů se potom pro prapradědečka v ryze mužské linii používá označení farfars farfar, tedy táty táty táty táta, a pro druhý extrém, to znamená praprababičku v ryze ženské linii má švédština označení mormors mormor, tedy mámy mámy mámy máma. Další varianty si laskavý čtenář dovede doplnit podle uvedené tabulky. Tak třeba morfars farmor je praprababičkou ve smyslu matka otce matčina otce, tedy mámy táty táty máma. (Na našem obrázku ta paní v minisukni nahoře.) Tímto způsobem lze v genealogickém pojmenovávání prapředků postupovat kupředu a kupředu o další a další generace nazpátek.

Uvedená skutečnost může být nerozlousknutelným překladatelským oříškem i pro zdatného profesionálního tlumočníka, který má třeba v Evropském parlamentu převádět do švédštiny návrh českého zástupce týkající se zákona o rodičovském příspěvku pro děti odjíždějící na prázdniny k babičce. Ve švédštině označení pro babičku jako takovou neexistuje. Děti můžou odjet buď k mámě mámy, nebo k mámě táty. Jestliže tlumočník jinou informaci nedostal, musí vsadit na padesátiprocentní pravděpodobnost a rozhodnout se pro jednu z možností. Dejme tomu, že se přikloní k matčině matce, jenže o něco později se v europoslancově konkrétním příkladu objeví zmínka o tom, že když za dětmi přijede jejich otec, oslovuje onu babičku jako mamma. Diskutující europoslanec tedy nemá na mysli žádnou mormor, nýbrž zcela jasnou farmor. A teď, tlumočníku, jak z toho ven? Na tento překladatelský problém prozíravě pamatovala Božena Němcová, když hned od začátku podává jednoznačnou informaci, že iniciátorkou skoku přes plot pro pírko byla stoprocentní mormor.  

Kdyby byl Muž T. pečlivě zaznamenal, kolikrát Švejda to svoje farfar zopakoval, mohl tak zjistit přesný počet generací – pokud by ovšem Švejda nějakou nepřidal v zájmu restitučních nároků po obětech třicetileté války. Na skutečnosti se tím nic nezměnilo. Muž T. se pustil na sever, až dorazil do švédské Uppsaly.

Je zajímavé, že magická střelka kompasu přitahovala řadu českých géniů, což je mimo jiné zaznamenáno i hudebně, například v písních „Chceš píseň severu znát“, „Severní vítr je krutý“ nebo „Tam, kde hynuli sobi, Čech se přizpůsobí“. Připomeňme si i Bedřicha Smetanu, který několik let pobýval ve Švédsku. Jenže ten se dostal jen do Göteborgu. A to je -jak při letmém pohledu na mapu Švédska musí každý okamžitě uznat- hodně, hodně na jihu. Existují sice doklady o tom, že měl v úmyslu dojít i severněji, ale nevíme, zda k tomu skutečně došlo. Mimochodem, tvrdí se, že pobyt ve Švédsku ovlivnil Smetanu při komponování Vltavy. Základní motiv může být inspirován jak českým dětským popěvkem „Kočka leze dírou“, tak švédskou lidovou písní „Ach, Värmeland du sköna“, v níž se opěvuje krása kraje Värmland, ležícího od Göteborgu poměrně dost daleko na severu. Jenže byl tam Smetana osobně? Existují přece Pražáci, kteří umějí dost obstojně zazpívat třeba Rožnovské hodiny, a přitom se nejdál na východ dostali do Pardubic.

Pokud jde o pobyt českých géniů ve Švédsku, byl Smetanovým předchůdcem jiný z Velkých Čechů, totiž Jan Amos Komenský, který během svého putování Evropou v době třicetileté války přijal pozvání kancléře Axela Oxenstierny a část svého plodného a pohnutého života věnoval psaní učebnic a modernizaci švédského školství, pod polatinštěným jménem Comenius. Byl dokonce přijat samotnou královnou Kristinou, nedlouho předtím, než se raději vzdala švédského trůnu a konvertovala ke katolictví. A jestliže Smetana měl tak významného předchůdce, proč by nemohl mít i neméně významného následovníka! Ale nepředbíhejme.

Kapitoly:  3 a 4 

 © FACTUM CZ, s.r.o.     1999 - 2010

info@FactumCZ.cz